PERU – Divokými horami

Shodou okolností právě na ayacuchské universitě vznikla v 70. letech 20. století později smutně proslulá Sendero Luminoso (Světlá stezka). Nejprve šlo o neškodnou skupinu, jejíž hlavní činností byly politické diskuse. Během 80. let se z ní však stala nejobávanější teroristická organizace v Peru...

Den 306, neděle 20. 6.

Brzy ráno, ještě za tmy, přijíždíme do městečka Andahuaylas. Je asi půl sedmé a náš autobus tu končí. Musíme se postarat o zavazadla a koupit si jízdenku do Ayacucha. Andahuaylas je ospalé městečko, ulice kde stojíme, se moc neliší od silnic, po kterých jsme jeli z Cuska. Je štěrkovaná a plná děr. Jsme prostě na venkově.

Silnice Andami – tenhle úsek je kvalitní

Jsme ještě ospalí, ale zároveň trochu nervózní, protože nechceme, aby nám ujel bus do Ayacucha. Možná to se mi stalo osudným, určitě to ale byla první chyba...

Zastavili jsme ale u autobusových kanceláří, takže nemusíme po celém městě hledat odkud jede autobus do Ayacucha. Stojí pár metrů od nás a řidič už chce odjet, tak si v kanceláři rychle kupujeme jízdenku. Táňa si ještě odskakuje na záchod a řidičova nervozita docela stoupá. Na mě už to taky působí, proto nechávám batůžek v autobuse a chci ji jít trochu popohnat. Hm... to byla druhá chyba...

Konečně jsme oba v autobuse a... a teď teprve zjišťuju, že během těch šachů v posledních deseti minutách mi někdo odlehčil od pár maličkostí! Nějak jsem na okamžik zapomněl, že jsme v Peru, i když v poklidně a nevinně vyhlížejícím městečku, a vypnul svoje hlídací reflexy, aniž jsme si uvědomil, že tahle situaci je jako stvořená pro setkání zloděj – gringo. Zloději museli být nejmíň dva, ale možná i víc. Jeden hloupý (ale i tak chytřejší než já) a další chytrý/chytří. Ten první mi totiž čmajznul už obligátní sluneční brýle a toaleťák (nějak nechápu, co je zrovna na těchhle předmětech tak atraktivního :-)), za to ten druhý se docela poměl. Připravil mě o peněženku (ve které bylo naštěstí asi jen 600 korun v solech) a velký objektiv k foťáku (to už je větší ztráta – asi 6500 korun, naštěstí v neštěstí ale jen materiální, protože jsem na konci cesty a už ho tak šíleně nepotřebuju; navíc byl už rozviklanej a docela těžkej, takže ho alespoň nebudu muset nosit :)).

V Peru prostě člověk musí být POŘÁD 100% ve střehu, jinak může zjistit, že je svlečenej donaha a okradli ho i o to, co nikdy neměl. Nechci říkat, že Peruánci jsou národ zlodějů, ale je pravda, že počet lidí s nenechavýma rukama je tady vyšší než ve všech zemích, které jsem zatím navštívil, dohromady.

Hlavně že jsme s Táňou celí, tak jedeme dál. Mohli bychom se sice obrátit na policajty, ale co z toho? Jen zdržení a frustrace. Tyle země jsou jak bezedné díry – to, co jednou pohltí už nevydají. Stálo by to za to jen z principu, abych mohl říct, že jsem udělal všechno co bylo v mých silách, ale to se mi zdá dost málo na nějaké zdržování a opletačky s policií, nejspíš pěkně zkorumpovanou.

Bezejmenná vesnička v horách na silnici spojující Ayacucho s pobřežím

Na oběd zastavujeme v bezejmenném městečku. V jídelně mají jako obvykle na výběr ze dvou jídel a jako obvykle nemají nic bez masa. Po obědě se trochu procházíme na sluníčku, po prašné ulici mezi oprýskanými baráky. Během let se tu snad nic nezmění.

Snad jen volební sliby a nápisy, které i tady vidíme na některých domech. Celou dobu se v Peru setkáváme se zbytky minulé celoperuánské volební kampaně. Nejen s už otrhanými volebními plakáty (jako u nás), ale i na zdech, plotech, domech a sloupech „natvrdo“ barvou natřenými návody, jak volit. „Vote así“ (Volte takto) a přidaný přeškrtnutý symbol nějaké strany, to je nejčastější podoba. Každá strana má svůj symbol, který je pak přítomen i na volebních lístcích, a tím se před lidmi prezentuje. A právě tyhle symboly, dokonce přeškrtnuté, tj. tak jak by měly vypadat kdyby stranu člověk zvolil, se na domech objevují celkem často. Po volbách se ale vše zase uklidní, kandidáti zapomenou, že existuje nějaký peruánský lid a korumpuje se dál. Jako všude jinde.

Ayacucho

Do Ayacucha přijíždíme navečer, cesta nebyla zas tak špatná jak jsme si podle dostupných informací mysleli. Buď se peruánské silnice zlepšily, nebo jsme si už na nepohodlí už zvykli. Před Ayacuchem jsme museli vystoupat na hřeben a pak se spustit dolů do město. Byla to asi nejhezčí část cesty. Pohled na silnici vlnící se v prudkých zatáčkách nahoru, na údolí dolů pod námi, na vyprahlou planinu na vrcholu a ze shora na Ayacucho byl skvělý.

Vystupujeme v ulici před vraty autobusové společnosti, ale zas vůbec nevíme kde jsme. Pár dotazů a směřujeme na Plaza de Armas, od nějž je to jen kousek k ubytování.

Ayacucho na nás působí trochu divně. Nebo spíš z něj máme divný pocit, i když navenek vypadá stejně jako každé jiné provinční městečko na peruánském venkově. Asi nás ovlivňuje jeho pohnutá minulost. Shodou okolností právě na ayacuchské universitě vznikla v 70. letech 20. století později smutně proslulá Sendero Luminoso (Světlá stezka). Nejprve šlo o neškodnou skupinu, jejíž hlavní činností byly politické diskuse. Během 80. let se z ní však stala nejobávanější teroristická organizace v Peru. Kvůli ní se z Peru stala pro všechny (civilisty, vojáky i turisty) poměrně nebezpečná země a Ayacucho a okolí bylo válečné město, kam kdo nemusel, tak nejel. V 90. létech válka mezi peruánskou armádou a senderisty konečně skončila a z Ayacucha se opět stalo klidné a docela příjemné městečko.

Jen lidi asi hned tak nezapomenou. Mám totiž pocit, že se na nás dívají tak trochu s obavami. Nějací senderisti se v okolí ještě potulují a přítomnost „bohatých“ gringo by mohla být důvodem k výpravě za obohacením. Recepční v hotýlku tak působí určitě. Necháváme si tu batohy a jdeme prozkoumat situaci s autobusy do Piska na pobřeží.

Ranní Ayacucho

Autobusák společnosti San Cristobal, která jezdí tím směrem, je jen o ulici dál. Dnes nic nejede, musíme počkat do zítřka do desáté dopoledne a i tak to bude autobus, který nás nezaveze až do Piska. Pisco je totiž asi 10 km od silnice spojující Ayacucho s Limou.

Setmělo se, takže máme čas už jen na večeři. Náš hotýlek je přímo naproti trhu, který už teď sice utichl, ale jídelní část je ještě živá až dost. Sedáme si k jednomu stánku a za pobavení všech kolemstojících si dáváme večeři, Táňa dokonce ryby. Úplně nám to ale nestačilo, tak si kupujeme hranolky s kuřetem a nakonec kousek čokolády. Všechno se dá koupit rovnou na ulici, třeba vozíků s hranolky je tu v jedné ulici hned několik.

Petlice na našem pokoji je dost pofidérní a i když si na dveře zevnitř dáváme zámek, nejdou pořádně dovřít. Hm, tady asi už hodně dlouho nikdo nebyl a asi nemají moc peněz na údržbu. Voda je jen studená, tak pro dnešek mytí vynecháváme (i když jsme ve výšce pouhých 2700 m, přeci jen je ještě dost chladno), zítra, kdy se dostaneme na úroveň moře, by to snad mohlo být lepší. Už se na to teplo těším.

Den 307, pondělí 21. 6.

Noc je rušnější než jsem si představoval. Několikrát slyším, jak se k nám do hotýlku někdo dobývá, lomcuje s vraty a řve na ulici. Asi to budou ožralové, protože bouchání na dveře se ozývá i z dalších míst ulice. Ráno se budíme živí, zdraví a neokradení, i když trochu nevyspalí, protože přes noc bylo na ulici živo až příliš.

Trh máme přímo pod okny, už pěkně žije. Večer prázdná ulice, kterou jsme včera šli k autobusáku San Cristóbal a kterou se proháněli auta a řvali ožralové, je teď úplně zatarasená stolky trhovců. Prodávají hlavně oblečení, včetně klobouků, svetrů a kalhot. Na autobusáku si necháváme batohy a jdeme alespoň trochu projít po městě.

Centrum Ayacucha je docela pěkné. Ayacucho je univerzitní město, takže mladých lidí tu je víc než dost. Procházejí se po Plaza de Armas a užívají života.

Ve dne už na mě město nepůsobí tak depresivně. Obzvlášť na náměstí, které je obehnané pěkným podloubím a koloniální budovy, včetně katedrály, jsou opravené a září v dopoledním slunci. Pohoda. Skoro je mi líto, že se tu nemůžeme zdržet dýl. Docházejí nám ale peníze a já vůbec nevím, jestli ještě na svoji kartu dostanu zbylé peníze z účtu. Poslední pokusy selhaly, takže v Limě uvidím definitivně. Už jsem se smířil s tím, že Ekvádor vynecháme úplně, možná tak ale dopadne i sever Peru.

Autobus má trochu zpoždění. Cesta by měla trvat 8 hodin, do Piska bychom se mohly dostat kolem sedmé večer. Ayacucho je v ďolíku, a tak nás silnice vyvádí opět na svahy se skvělými pohledy na město.

Už po první hodině se začínají projevovat první potíže s autobusem. Prý se přehřívá motor, takže zastavujeme u potůčku a chladíme. Vypadá to špatně a podle řidiče není tenhle autobus schopný dojet ani do nejbližší vesnice, natož až na pobřeží. Zavolat do Ayacucha není jak, protože nikde v okolních vesnicích prý nemají telefon a mobil, který má náhodou nějaká holku, tady v horách nemá signál. Jeden z cestujících se proto nabízí, že se vrátí zpět do Ayacucha a zařídí autobus. Je ale jasné, že než se dostane tam a zpět, bude to trvat alespoň tři hodiny a pekelné zpoždění nás nemine. Nasedá na korbu přijíždějícího náklaďáku a mizí nám v zatáčkách k Ayacuchu.

Minula první hodina čekání. Je docela teplo, příroda kolem je kouzelná, tak nám vlastně nic nechybí. Jen do Piska přijedeme v noci a budeme si muset za tmy hledat ubytování. Nějak to ale dopadne.

Motorestík, kde jsme strávili hodiny čekání na nový autobus

Řidič se rozhodl, že dojedeme do nejbližšího obydleného místa, abychom si mohli dát alespoň oběd a nečekali v divočině. Naskakujeme do busu a za občasných zastávek a polévání motoru chladnou vodou z potůčků se dokodrcáváme do osady Jatum Pampa, kde zastavujeme před restaurací La Colmena. Ta se pro nás na příští dlouhé hodiny stává provizorním domovem.

Po obědě se rozhlížíme po osadě. Několik zděných baráčků, skrz něž vede prvotřídní, nově asfaltovaná silnice. Bohužel i ta nejlepší silnice jim nepomůžou, pokud po nich budou jezdit s vyklepanýma herkama. Náš autobus sice na vyklepanou herku nevypadá, ale povrch dost mate.

Nový autobus už tu měl dávno být, ale nikde nic. Zatím jen projelo několik busů konkurenčních společností. Řidič blekotá něco ve smyslu, že asi žádný nový nepošlou, ale všechny nás naskládají do busu, který má z Ayacucha odjíždět ve čtyři odpoledne. To by znamenalo 6 hodin zpoždění – docela dost na osmihodinové trase! Diskutujeme o tom s ostatníma cestujícíma, kteří jsou naštvaní, ale zároveň říkají že to není nic platné a že se stejně nedočkají žádné slevy nebo i vrácení jízdného.

Sedíme na trávě před restaurací. Ještě že je kolem tak panenská příroda. Kolem nás jsou například bobky od slepic, ve výšce lítají kondoři a skály vrhají bizarní stíny.

Slunce se začíná sklánět k obzoru a stíny se prodlužují, když teprve přijíždí nějaký použitelný autobus. Je pět hodin, takže je to ten ve čtyři. Alespoň že je cama, takže rychlejší. I tak máme ale zpoždění, na které je lepší nemyslet.

Smráká se a západní obzor začíná procházet fantastickou proměnou barev. Modrá se střídá s fialovou a ta zase s oranžovou. Škoda že se to nedá vyfotit a škoda, že to video na palubě tak řve a bliká.

V deset večer jsme vyhozeni u benzínové pumpy na Panamerikáně, hlavním dálničním tahu Peru. Jsme pár kilometrů od pobřeží a ještě asi 10 kilometrů je to do Piska. Řidičův pomocník nám ukazuje na druhou stranu dálnice, odkud mají do Piska jezdit dodávky.

• ◄ PERU – Qenko a Sacsayhuaman
• PERU – Pisco a okolí ►