Doprava

Země „třetího“ světa jsou často vnímány jako země s neexistujícími, v lepším případě rozbitými, či blátivými silnicemi, „zápornou“ bezpečností dopravy a špatným technickým stavem samohybů. Mnoho lidí však od cestování místní dopravou paradoxně odrazuje zcela jiná skutečnost: kontakt s domorodci, doslova tělo na tělo, kterému jsou neustále vystavování.

My Evropané jsme individualisté a každé vstoupení do metrové „ochranné zóny“ kolem našeho těla považujeme za nepříjemné. Pokud se s tímto nedokážete vyrovnat, raději jeďte po Evropě, kde se vás nikdo ani nedotkne. Avšak zcela jistě přijdete o úžasné „diskusní kluby“, společné hody, či kulturní lekce od zajímavých lidiček. A leckdy nebudete vědět, máte-li být více fascinování srdečnými domorodci nebo bizarním dopravním prostředkem, v němž sedíte.

Jak se tedy dopravovat po zemích „třetího“ světa?

Bezpečnost

Doprava v zemích „třetího“ světa je vzhledem ke stavu komunikací, vozidel a nedisciplinovanosti lidí zcela určitě méně bezpečná, než v zemích ekonomicky vyspělých. Avšak rozdíly nejsou tak velké, jak by se na první pohled zdálo. Na silnicích sice platí jen jediné pravidlo, které říká, že přednost má silnější. Ve vzniklém chaosu, kdy se všichni přes sebe valí a cpou, však většinou dojde k takovému zpomalení dopravy, že jedinou dopravní „nehodu“ může být otrava všudypřítomnými výfukovými plyny. Nemůžu nevzpomenout své zkušenosti z indických měst, kdy se mi často stávalo, že jsme na beznadějně ucpané křižovatce stáli vedle náklaďáku, jehož výfuk byl přesně ve výšce otevřeného okénka rikši :).

Tento dokonale organizovaný chaos má však jednu velkou výhodu. Jelikož řidiči jsou připraveni očekávat téměř cokoliv, vypěstovali si prvotřídní reflexy a dokáží odvrátit nehody, které by u nás byly nevyhnutelné. Jako náplast na bezpečnostní rizika se to sice může zdát chabé. Je to ale daleko blíže realitě, než naše představa, že každá druhá jízda autobusem v Indii končí hromadným masakrem na svodidlech.

Typy dopravy

Naše sklony nevěřit, že v od nás odlehlých místech světa existují nějaké použitelné komunikace (v čemž nás utvrzují odfláknuté a povrchní mapy všech ostatních kontinentů mimo sebestředně zaměřené Evropy a Severní Ameriky) dostanou na frak s první návštěvou kterékoliv tzv. rozvojové země.

Jelikož místní obyvatelé jsou povětšinou chudí, je pokrytí země veřejnou dopravou velmi husté. O čemž si takové USA nebo Austrálie můžou nechat jen zdát. Těm to však nevadí, protože díky rozšíření automobilů nemají veřejnou dopravu příliš zapotřebí, efektivita přepravy je však v takových „rozvinutých“ zemích, kdy v každém autě sedí průměrně jeden a půl člověka, hodně nízká a spotřeba pohonných hmot na hlavu neuvěřitelně vysoká.

V každé zemi se setkáte se sítí vlaků, místních či dálkových autobusů, obyčejných či sdílených taxíků, nebo jiné MHD. Případně lodní a letecké dopravy. Hustota sítí jednotlivých typů dopravních prostředků záleží na povaze země. V Nepálu, převážně hornaté zemi, například nenarazíte na železnici, kdežto síť autobusů je celkem vyhovující. Sousední Indie má zase jak vlakovou tak autobusovou síť hodně hustou. Indické železnice jsou s 1,5 miliónem zaměstnanců dokonce údajně největším zaměstnavatelem světa. Bolívie se svým rozmanitým terénem vás na Altiplanu přivítá autobusy, kdežto v amazonské džungli se musíte spolehnou jedině na lodě, případně džípy.

Pozemní

Jde o nejrozšířenější dopravu, kterou naleznete všude. Stav silnic však bývá žalostný, proto se dopředu připravte na častá zdržení. Ať již budou způsobená kravami odpočívajícími na silnici, častými defekty, zastavováním na každém rohu apod.

Velkou výhodou pro domorodce se zdá být systém zastavování na mávnutí. Většinou neexistují pevně dané zastávky a vy můžete auto/autobus zastavit téměř kdekoliv. A to jak pro výstup, tak pro nástup. Nevýhodou je fakt, že nikdy nevíte kdy dorazíte do cíle, protože časté zastavování může prodloužit cestu i o několik hodin! Jakékoliv „přesné“ časové údaje o délce cesty berte s rezervou a pro jistotu si neplánujte případné přestupy příliš brzo za sebou.

Budete-li se na jízdu dívat spíše jako na způsob jak poznat lidi a místa podél cesty, než jako na nutnost dostat se z bodu A do bodu B, mnohé pro vás bude lehčí. V opačném případě můžete skončit s depresemi o hodinách a hodinách nevyužitého času. V Indonésii se mi například stalo, že jsem byl asi pět hodin ujišťován, že autobus už jede, než jsem byl odvezen do úplně jiné vesnice, kde jsem byl naložen do busu jiné společnosti. Onen první autobus totiž kvůli dešťům vůbec nedojel. Za těch pět hodin jsem si však pokecal téměř se všemi zaměstnanci autobusové společnosti.

Dálková

Dálková doprava je většinou rozdělena podle rychlosti a pohodlí. V silniční dopravě začínáte u nejlevnějších autobusů, případně jen náklaďáků (některé hůře přístupné oblasti jižní Ameriky, Indonésie, Indočíny apod.), které používají domorodci. Bývají neuvěřitelně levné, ale také neuvěřitelně natřískané. Rekordmany jsou podle mně bangladéšské autobusy, ve kterých často cestuje i více než dvojnásobek lidí, než je jejich kapacita. Bengálci se totiž pro „dopravní účely“ dokáží neuvěřitelně zmenšit :) a navíc mají dar využít dopravní prostředek do posledního místečka. Takže z dálky vypadá jako plechovka obalená lidmi.

Atmosféra v těchto pojízdných konzervách na sardinky je však skvělá. Lidé se spolu baví, zpívají si, pomáhají si vystoupit a nastoupit, prostě mají radost ze života. Při jízdě bývá skvělý výhled ze střechy – jen si musíte dávat pozor, aby vás „nesejmul“ nějaký drát natažený přes silnici :).

Pro movitější klientelu existují dražší a pohodlnější autobusy či vlakové třídy, ve kterých však již občas ucítíte odstup spolucestujících. Navíc se nesrovnatelně častěji stávají terčem krádeží, jak už jsem psal v jiném článku v Rádci. Pro lidi, kteří psychologicky nebo fyzicky nezvládají levnou dopravu jsou však i tak přijatelné, protože jejich ceny bývají hluboko pod cenovou úrovní srovnatelné dopravy v Evropě.

Místní

Ať již jde o dolmuš v Turecku, tro–tro v Ghaně, mícro v Bolívii, bemo v Indonésii, nebo jeepney na Filipínách, vše je název pro to samé: malé mikrobusy, dodávky či pick–upy pro 10–15 lidí. Jezdí po pevné trase a za celkem přijatelný peníz vás dopraví téměř na kterékoliv místo po městě/venkově. A pokud vás někam nedopraví, můžete si je za o něco větší peníz najmout a dojet již opravdu kamkoliv (toto má smysl hlavně na venkově)

Pronajmout místní dopravu se však dá i levněji, pokud jste ve městě. Kromě klasických taxíků totiž existuje nepočítaně různých rikš (indický subkontinent), moto–taxi (Benin), tuk–tuků (Thajsko) aj. Opět jsou to různé názvy pro to samé: velmi pružnou dopravu pro jednoho až dva lidi. Po chůzi jde o nejlevnější způsob dopravy, na jaký můžete narazit.

Jak levná bude záleží na vašich schopnostech a umění smlouvání. Většinou je totiž nutné si pro místní dopravu předem smluvit cenu. V chudých zemích jsou běloši nazíráni jako snadný zdroj zisku a domorodci často využívají naší neznalosti místních zvyklostí, pravidel a běžných cen. Pokud si jízdné nedohodnete předem, s velkou pravděpodobnosti budete překvapeni, kolik že ta „levná“ doprava stojí. Obzvláště „drsné“ zkušenosti si odvezete z Indie, kde jsou rikšisté, vzhledem ke své zoufalé chudobě, nuceni používat všemožné triky, aby z vás dostali co nejvíce peníze. Místo hádky je však raději pozvěte na oběd, čímž snadno proniknete za jejich pečlivě budovanou masku „bezohledného obchodníka“.

Stopování

Stopování v některých zemích „třetího“světa funguje, v jiných ne. Důvody jsou dva. Jednak je stopování celkem běžnou metodou jak zastavit auto nebo autobus na místech, kde není zastávku (což je téměř všude) a pak běloch je vždy považován za bohatého milionáře, o kterém se předpokládá, že zaplatí za všechno (a řada řidičů si ráda přivydělá). Výjimkou jsou snad jen řidiči kamionů. Nákladní auta jsou v hůře přístupných místech používána jako běžná doprava, takže také chtějí platit.

Bezpečnost je zhruba stejná jako v Evropě, většina hysterických výkřiků Evropanů je založená na neznalosti situace nebo vytržení jednoho faktu z dění světa.

Lodní

Zaoceánská

Lidé si stále ještě myslí, že cestovat lodí za oceán je lacinější než letadlem. Opak je pravdou. Vzhledem k tomu, že například plavba mezi Evropou a Severní Amerikou trvá asi 5 dní, během kterých vás musí na lodit živit, mohou si tento luxus dovolit jen největší boháči. Z hlediska poznání jiných kultur jde více méně o plýtvání časem (pokud ovšem pro vás není synonymem poznávání kultur ochutnávání různých druhů whisky a lahůdek z mořských potvor :).

Trochu jiná je situace u nákladních lodí, kde sice již nepanují tak velké možnosti jako před léty, ale stále se, obzvlášť pokud máte dostatek času a nebojíte se tvrdé práce námořníka, dá zažít ledajaké dobrodružství. Více se dozvíte například na anglicky psané stránce Internet Guide to Frighter Travel.

Místní

Místní lodní doprava nepatří mezi cestovateli k oblíbeným. Jednak je pomalá a mnoho lidí se navíc obává ztroskotání, utopení a podobných nedobrovolných kontaktů s vodou. Někdy však nemáte ve stejné cenové úrovni jinou možnost (například pro dopravu po ostrovech Indonésie či Filipín, v amazonské džungli), tak proč si ji neužít :).

Doprava na lodi je často nepohodlná, ale dává vám skvělou možnost nahlédnout do života podél řek. Lidé v malých městečkách nebo vesničkách u vody jsou mnohem více v kontaktu s přírodou. Avšak často jde o nejchudší oblasti dané země. Na vodě bude vaše bílá postava obzvlášť vyčnívat z davu, proto se připravte na mimořádný zájem domorodců. Vzpomínám si na pohledy desítek oči, které se v bangladéšských přístavech stáčely vždy směrem ke mně tak, jak se loď přibližovala podél břehu.

Letecká

Vzhledem k drahotě je letecká doprava použitelná především k dopravě do/z vaší cílové země. Vnitrostátní leteckou dopravu nejspíš použijete jen v případech, kdy nemáte dostatek času nebo neexistuje jiný druh dopravy. Během cesty letadlem toho z místní kultury pochytíte jen velmi málo, i když oznámení kapitána pákistánského letadla „Dá-li bůh, brzy přistaneme na mezinárodním letišti v Kvétě“ jsem mezi své nezapomenutelné kulturní zážitky přeci jen zařadil :).

Mezi situace, kdy se asi nevyhnete použití místních letadel patří například přístup do některých oblastí konžské nebo amazonské džungle, přístup na sever Etiopie (pokud nemáte opravdu hodně času), na některé odlehlé ostrovy ztracené ve vodách světových oceánu apod. Neuvěřitelně levné je létání v Íránu (ceny letenek se počítají v dolarech, maximálně prvních desítkách). V zásadě se dá všude dostat po zemi/po vodě, ale málokdo má tolik času, aby si počkal třeba tři měsíce, než pojede příští loď z ostrova Pitcairn (v Tichém oceánu) na Nový Zéland.

Život na cestě

První zásadní rozdíl, který zaznamenáte při cestování zeměmi „třetího“ světa bude, že mnoho domorodců cestuje jakoby s celou domácností. Někteří si jednoduše nedokáží představit přežítí bez věcí, na které jsou zvyklí. Výjimkou nejsou celé kuchyňské soupravy (jako v jedné naší legendární jízdě vlakem mezi Íránem a Pákistánem), různé domácí zvířectvo, rostlinstvo, či pytle se zrním (Indonésie), nebo (rozložená) ložnice (Turecko). Občas narazíte na paradoxy, kdy čuníci a slepice jedou v autobuse, kdežto lidé, kteří nastoupili až později, a na které už nezbylo místo, se musí spokojit s jízdou na střeše (Bangladéš, Ghana, Indonésie, Nepál).

Busy a vlaky jsou jakési živé pohybující se jednotky. Čím levnější dopravou jedete, tím jsou lidé přirozenější a vstřícnější. Na každé zastávce se můžete dosyta občerstvit, protože vyhládlí cestující jsou pro domorodce dobrou příležitostí k výdělku. Není nouze o různé pochutiny (například zázvorová limonáda v Pobřeží slonoviny, kukuřičné koláče v Bolívii a další), nebo celá jídla (kebaby na Blízkém východe, samosy na indickém subkontinentu atd.). Na cestu si zkrátka nemusíte brát žádné jídlo, ono si vás vždycky najde. Spolu s hřebeny, ponožkami, šroubováky, novinami, prostě vším možným co se dá prodat :).

V posledních letech se ve všech koutech světa začínají rozmáhat video–autobusy, které jsou mezi domorodci stále oblíbenější. Podle toho jaká jste nátura budete buď trpět nebo upadnete do bezvědomí. Z obrazovky se, za zvuku puštěném na plné pecky, typicky valí potoky krve, často i do jedné či dvou do rána. Nezapomeňte si proto špunty do uší.

Noční můrou mnoha cestovatelů jsou toalety v zařízeních při silnicích, o kterých se již vypráví celé legendy. Snad proto, že patří mezi místa, na která dlouho nezapomenete. Určitě však proto, že celé Asii a Africe vévodí tzv. toalety turecké. Tedy díry v zemi, nad které si dřepnete a vykonáte potřebu. Ač budu asi roztrhán rozlícenými cestovateli musím říct, že tyto toalety považuji za daleko přirozenější způsob jak se zbavit odpadu ze svého těla, než naše půlmetrové sedačky. V každém případě si na ně budete muset zvyknout (trénujte už doma – stačí nakreslit si na zemi kroužek a čupnout si nad něj :).

Náklady

Jak už jsem naznačil, doprava je v zemích třetího světa daleko levnější, než na co jsme zvyklí z Evropy. Pro představu uvádím pár čísel ze svých cest, další náklady najdete zde na eCestách u deníků jednotlivých cestopisů:

• Indonésii od severní Sumatry až po Timor (odhaduju tak 5000 kilometrů) jsem přejel za nějakých 2700,– Kč
• doprava z İstanbulu (Turecko) přes Írán až do pákistánských hor na hranici s Čínou přišla jedním směrem na 2600,– Kč
• pro porovnání: 7000 km v australských autobusech mě stálo asi 6500,– Kč

V některých zemích budete nuceni smlouvat i o cenách dálkové dopravy (příkladem je Indonésie). Zjistěte si předem přibližné ceny (z tištěných průvodců, nebo od domorodců) a smlouvejte. Nabídka dopravy je ostatně široká, takže vždy můžete jít „o autobus“ dál. Ceny jsou však tak nízké, že i když neusmlouváte nic, stále ještě pojedete levně.

Kde hledat informace

• Round the World Travel Guide, sekce Transportation 
• Internet Guide to Freighter Travel 
• Internet Ferry Guide 
• Youra Studios International Ferries Listings 
• GTS International − levné letenky pro studenty
• Svět letenek − ceny letenek do celého světa on–line
• Letuška.cz − letenky on–line

• ◄ Finance
• Ubytování ►