Lauterbrunnen a okolí

Krátká jízda městem Lindau nás přivádí do rakouského města Unterchosteg a podél Bodamského jezera dál do Bregenz až ke švýcarské hranici v St. Margrethen. Zde přejíždíme most přes staré rameno řeky Rýn a konečně jsme ve Švýcarsku. Švýcarský pohraničník se jen krátce podívá na naše auto a pak odvrátí zrak. Hranice si hlídají, ale nedělají z toho drama, konec konců jsou součástí schengenského prostoru.

Kousek za St Margrethen nás navigace svádí na úzké silničky, kde se vedle sebe jen tak tak vyhnou dvě osobí auta, natož karavan. Asi Waze přišel na nějakou skvělou zkratku, bohužel se nedá nastavit aby zohledňoval jen cesty s dostatečnou šířkou i pro široká auta. Pár kilometrů se motáme na úzkých cestách, až najíždíme na dálnici A1 směr Zurich. Na obchvatu Zurichu na mě zezadu bliká několik aut. Zastavuju a jdu se podívat co se děje - uvolnilo se nám jedno jízdní kolo a visí jen na jednom úchytu.

U Alpnachstadt, na jižním okraji Lucernského jezera, končí dálnice. Dál už se jede celkem pohodlně po jednoproudé silnici, tedy až do stoupání nad Lungernské jezero a pak klesání k jezeru Brienz. Obzvlášť klesání je výzva – silnice je úzká, klesání ostré, serpentýny s malým poloměrem, a k tomu do silnice nebezpečně vyčnívají skály (pro osobné auto bez problém, pro karavan víceméně taky, ale jsme v něm skalám mnohem blíž, takže jízda je „záživnější”).

Jakmile ale spatříme jezero Brienz, zatají se nám dech. Tak tyrkysovou barvu jsme nečekali. Podél jezera se jede pomalu kvůli opravám. U Interlakem opět začíná dálnice, kterou si ale moc neužijeme, protože na prvním sjezdu odbočujeme do údolí směr na Lauterbrunnen. Jak projíždíme vesničkami silnice se pomalu zúžuje a kopce kolem nás dále zvedají.

obytný vůz Adria Matrix Axess 670 SL
km 642-919

Přijíždíme do městečka Lauterbrunnen, kde se ráz údolí najednou mění – z běžného zeleného údolí s relativně pozvolnými svahy se ocitáme v hlubokém zářezu se strmými skalními stěnami na obou stranách. Za městečkem projíždíme kolem Staubbachského vodopádu padající z výšky 297 metrů, který je symbolem celého údolí. Není jediný. Zdejší příroda se 72 vodopády tak zapůsobila na Tolkiena během jeho návštěvy v roce 1911, že je pak zvěčnil jako elfskou Roklinku v Pánu prstenů.

Zastavujeme až téměř na konci údolí ve vesničce Stechelbergu. Je zde kemp Rütti Stechelberg, kde se nám daří obsadit poslední místo pro 7metrový karavan – přímo u poměrně divokého potoka Lütschine, který nám následujících pár dní bude dělat zvukovou kulisu.

Jsou dvě hodiny odpoledne, takže sundáváme kola a vyrážíme do Lauterbrunnen, 6 km zpátky a o 122 m výškových metrů níže (které pak budeme muset šlapat zpět). Cestou míjíme lanovku na Schilthorn, několik vodopádů, krávy pasoucí se spokojeně na smaragdově zelené trávě a velká zemědělská stavení. Tohle je pro mě už stovky let neměnná podstata Švýcarska – pracovití, soběstační a nezávislí horalové, kteří se jednoho srpnového dne roku 1291 rozhodli spojit horské komunity z udolí Schwyz, Uri a Unterwalden, a založili tak konfederaci, která přetrvala dodnes.

V Lauterbrunnen se moc neohříváme. Kola necháváme u nádraží a nasedáme na nejbližší vlak do Wengenu, vesnice vysoko nad Lauterbrunnen. Vlak Lauterbrunnen – Wengen a dál do Grindelwaldu, tzv. Wengernalpbahn, je s 19 km nejdelší zubačkou na světě. Jízda trvá 14 minut.

Do Wengenu nevede žádná silnice (proto ten vlak) a Wengen tak patří k několika málo evropským vesnicím bez aut (jsou zde auta pro služby, místní farma a elektrické taxíky). Dodává mu to na klidu a čistotě. Hlavní ulice je plná obchůdků se suvenýry, jsou zde i supermarkety, hotely a restaurace. Dál začínají penzióny, kterých je tu opravdu požehnaně. Panorama, kterému dominuje masív Jungfrau, trochu narušuje jen velká stanice lanovky Wengen-Männlichen. Wengen začátkem 19. století navštíli Percy Bysshe Shelley a lord Byron. Jejich následné cestopisy pro Wengen předznamenaly turismus, ze kterého těží dodnes.

Z Wengenu vede do Lauterbrunnenu pohodlná, i když poměrně strmá stezka. Pohledy na údolí jsou úchvatné. Masivní skály tvořící stěny údolí hrají různými barvami od bílé přes šedou až ke žluté. Je zataženo a hodně fouká, takže Staubbachský vodopád nad Lauterbrunnenem prakticky zmizel, jelikož jej vítr rozpráší ještě než dopadne na zem. Stezka částečně kopíruju zubačku, takže máme možnost ji vidět v akci i zvenku.

Začíná poprchat. V Lauterbrunnenu nasedáme na kola a šlapeme zpět do Stechelbergu. Cestou se zastavujeme u samoobslužných kiosků, které jsou ve Švýcarsku roztroušené po horách. Místní farmáři z nich prodávaji své výrobky – sýry, mléko, vejce, jogurt, klobásky.

Potok Lütschine, kolem kterého šlapeme do Stechelbergu, se rozvodnil, a místní dobrovolní hasiči na mostech hlídají stav vody. Téměř se vylévá z koryta, silnice Lauterbrunne–Stechelber (mi jedeme po polní cestě, která je výš) je proto zavřená. Vody je tolik, že nad kempem vznikly dva dočasné 200m vodopády. Běsní i potok za naším autem, tak snad se nebudeme muset v noci evakuovat.