118 teček na mapě

Leží to v jižním Tichomoří, rozkládá se to na ploše 4 000 000 km², ač celková plocha pevné země (118 ostrovů) je jen 3500 km², a žije tam kolem 220 000 obyvatel. Co je to? Ano, Francouzská Polynésie, samotné srdce Tichomoří. Na rozdíl od řady Tichomořských souostroví, jako třeba Fidži, Vanuatu nebo Tuvalu, není nezávislá, nýbrž součástí (zámořským územím) Francouzské republiky, což sebou přináší řadu výhod, ale i nevýhod. Co převažuje si není jistá ani řada domorodců, i když už začínají tušit, že ekonomický rozvoj zaštítěný Francii nemusí být tím nejlepším co se v historii této části Tichomoří stalo.

Bounty

Pravděpodobně nejznámější části historie souostroví je ta, ve které hrála hlavní roli loď Bounty. Roku 1789, o 276 let později co první Evropan, Španěl Vasco Núňez de Balboa, spatřil tichomořské ostrovy, došlo u souostroví Tonga na této lodi k pravděpodobně nejznámější vzpouře novodobých námořních dějin.

Co ji učinilo tak známou se dnes lze jen dohadovat. Možná zajímavý osud části vzbouřenců, kteří se po úspěchu vzpoury a následných zastávkách na Tahiti a Austrálech nakonec uchýlili na ostrov Pitcairn, kde založili izolovanou tahitsko-britskou kolonii a jejichž potomci dnes, díky velmi omezeným možnostem genetického vlivu z vnějšku, tvoří zajímavý příklad relativně dlouhodobé a nenarušeného míchání dvou ras. Možná zavedení zcela nového „pohledu“ na správu věcí veřejných. Tahiťané, kteří do té doby byly vládci vždy jen částí ostrova, si uvědomili, že s pomocí vzbouřenců a hlavně jejich zbraní mohou rychle rozšířit svůj vliv na větší území, a třeba i celý ostrov. Tak se také stalo a vstup těchto evropských žoldáků do historie Tahiti začal zcela novou, bohužel krvavou, etapu dějin ostrova.

Jaderné testy

Vzbouřenci z Bounty však nejsou jediní světoznámí Evropané, jež zásadně ovlivnili historii této části Tichomoří. O 50 let později byly Tahiti a Moorea zabrány Francouzy a do konce 19. století už Francie „spravovala“ téměř celou dnešní Francouzskou Polynésii.

Černým milníkem se stává rok 1963, kdy Francie poté, co ztratila svou jadernou střelnici (do té doby umístěnou v pouštích nově nezávislého Alžírska) oznámila, že francouzský jaderný testovací program ze přesouvá na atoly Mururoa a Fangataufa v souostroví Tuamotu na jihozápadě Francouzské Polynésie. Po následující tři desetiletí zde bylo provedeno kolem 150 pokusných výbuchů, z nichž některé nad povrchem, většina však pod zemí. 

Tyto podzemní, podle Francie zcela bezpečné, testy však narušili atol Mururoa do té míry, že radioaktivní zbytky z výbuchů hrozí dostat se do volného oceánu. Francie ukončila jaderné testy v Polynésii v roce 1996 poté, co se celý svět spojil v protestech proti obnovení (1995) testů a násilné protesty propukly nejen na Tahiti, ale po celém světě a v australském Perthu byl dokonce vypálen francouzský konzulát.

Nad polynéským rájem tedy stále visí jaderný otazník, který může dosti nepříjemným způsobem ovlivnit jeho budoucnost

Kde se vzali Polynésané?

Roku 1947 se norský badatel a dobrodruh Thor Heyrdahl vydal na balsovém člunu z Peru napříč Atlantikem, aby dokázal svojí teorii, že Polynésané přišli z amerického kontinentu. O tři měsíce později přistál na Tuamotech ve Francouzské Polynésii. Co tím dokázal? Jedinou věc: je možné přeplout na přírodním plavidle z Ameriky do Polynésie. I přes tento jeho pokus však současné výzkumy potvrzují zcela jinou verzi osídlení Polynésie: Polynésané přišli z jihovýchodní Asie, možná dokonce až z Číny.

Polynésie byla osídlena jako poslední ze všech obývaných končin Země. Na základě archeologických vykopávek a znalosti mýtů a tradic polynéských národů je dnes téměř jisté, že předci dnešních Polynésanů začali svou pouť v Číně, odkud byly vytlačeni rozpínavými kmeny ze severu. Byly nuceni nalézt si novou zemi a jelikož vše od Indočíny až po Indonésii již bylo osídleno, museli pokračovat dál.

Během putování jich část zůstala na Nové Guinei a okolních ostrovech a zformovala melanéskou kulturu. Velká část však pokračovala v putování a přes první osídlené polynéské ostrovy Tonga (1500 př. n. l.) a Samoa (1000 př. n. l.) se dostala do Francouzské Polynésie a dál až na Velikonoční ostrov na východě, Havaj na severu a Nový Zéland na jihu. Polynésané tak mohou být, vzhledem ke svému omezenému technickému rozvoji, nazváni nejodvážnějšími a nejschopnějšími mořeplavci všech dob, zastiňujíce i Féničany a Vikingy.

A co přítomnost?

Pravděpodobně každý má s Polynésií spojenou představu ráje, kde tancují polonahé exotické tanečnice, jí se exotické jídlo, koupe se v tyrkysovém moři a válí se pod kokosovými palmami. Tak nějak to tu opravdu je... pro někoho. Jen pro někoho a pokud, tak určitě ne na ostrově Tahiti. Tahiti je ze všech ostrovů Francouzské Polynésie největší, nejznámější a hlavně nejdostupnější. Jsou ale i hezčí ostrovy.

Návštěva Francouzské Polynésie je drahá, ale poučná. Ostrovy jsou to krásné, i když si musíte najít své správné místečko (což není nejlehčí). Francie zde zavedla sobě vlastní socialistický styl správy a Francouzi jsou do těchto oblastí lákáni na nadpozemsky vysoké platy a další výhody. Příliš mnoho výrobků je dováženo přímo z Francie, i když by se daly pořídit daleko levněji (jak výrobními náklady, tak dopravou) z Austrálie, Nového Zélandu nebo Jižní Ameriky. Sice jsem už objevil novozélandské sýry a místní ovoce :), ale na většinu zahraničního zboží jsou uvaleny vysoké dovozní daně, což znamená, že se stává neprodejným. Platy Francouzů musí tento trend odrážet, ostatní ale mají smůlu. Včetně místních a turistů.

Takže... je to ráj, ale jen pro někoho. Bez peněz do Francouzské Polynésie nelez'...